„V mém žebříčku hodnot vystřídaly zdraví dítěte a rodina v čele kariéru. Nic to ale nemění na tom, že chci podávat nejlepší výkony a že čas strávený s malým nejde na úkor hokeje. Není to jak ve formuli 1. Říká se, že když se narodí pilotovi dítě, tak zpomalí o vteřinu na kolo, protože se začne o sebe bát. I proto jsou jedni z nejlepších pilotů bezdětní. To není můj případ, v hokeji se rychlost narozením dítěte neztrácí,“ pousmál se Hrubec.
Přiznává, že ho nová role změnila i lidsky. „Probudil se ve mně ochranářský typ, možná jsem i více sentimentální. Pořád se k Adámkovi musím tulit. Chybí mi jen vidlička s nožem, abych ho snědl. Také ho rád sleduju. Když jsem v noci přijel ze zápasu a dal ženě pusu, lehce jsem telefonem osvítil pokoj a koukal jsem na něj, jak spinká, a rozplýval se nad tím, jak je krásný. Ten pohled mě také nabíjí,“ pokračoval sedmadvacetiletý gólman, který svému synovi občas říká starosto. „Často mi připadá, jako by byl zadumaný a nad něčím přemýšlel,“ dodal s úsměvem.
Ze všeho nejvíce ale na Hrubce zapůsobil čtyři měsíce starý zážitek z porodnice. „Všem chlapům bych doporučil, aby u porodu byli. Prohloubí to vztah páru. Osobně si hrozně vážím ženy za to, co musela protrpět, aby na svět přišel takový zázrak přírody. Každý by měl vidět, co za úsilí v tom je, než aby druhý den přišel k hotovému. Aby to nebral jako samozřejmost,“ vysvětlil.
Možná i proto pomáhá manželce rád s čímkoli, o co ho požádá. „Míša zvládá perfektně starost o domácnost i o Adámka. Snažím se zapojit. Přebalím, vykoupu, když je potřeba. Ale jinak si s ním převážně hraju. Myslím si ale, že v tuhle chvíli, a řekněme až do roku, je pro něho alfou a omegou maminka. Když to řeknu blbě, připadá mi, jako by mě ani nepotřeboval. Těším se, až začne chodit a až spolu budeme objevovat svět. Budu mu ukazovat a popisovat, co je co, a dělat všechny sporty. Těším se,“ podotkl.
Táta ho učil zodpovědnosti
Šimon Hrubec chce jít synovi příkladem a ví, jakým směrem ho chce vést. „Určitě ho nebudu do ničeho nutit. Možná je výhodou, že jsem si splnil a stále plním sen. Nemám proto potřebu, jak někteří tatínci, honit si skrz své děti nesplněné touhy. Živí mě hokej, práce, kterou miluju, a pro syna chci to samé. Aby se věnoval tomu, z čeho bude mít radost. Může to být cokoli. Lesák, zedník, truhlář, fotbalista, golfista. Jsem zastánce toho, že si můžeš vydělávat slušné peníze čímkoli, když v tom budeš dobrý, precizní. Nejlepší truhlář v kraji určitě nemá nouzi o nabídky. Ale mluvím pořád jen, co bych chtěl. Hlavní je, abychom s ženou dítě dobře vychovali. A to si myslím, že je jeden z nejtěžších úkolů rodičů a mělo by to být jejich prioritou,“ říká.
Jak to udělat? Inspiraci těží z vlastního dětství. „Člověk si hodně přenáší z toho, jak byl vychováván. V tom, co se mu líbilo, pokračuje, a chce se vyvarovat toho, co nesnášel. A snažím se to skloubit s tím, co vyhovovalo ženě. Je to ale strašně individuální. Když se mi jako malému nepovedl zápas, táta mi říkal, ať se jdu učit, že se hokejem nikdy živit nebudu. Mám ale takovou povahu, že jsem mu chtěl dokázat, že se mýlí. Motivoval mě neúspěch, abych více zabral. Bráchu, kterému je sedmnáct, stejný přístup občas demotivoval. Asi jeho slovům věřil. Je potřeba pozorovat, pochopit osobnost dítěte. Je to jak balancování na hraně samurajského meče,“ dodal.
Příkladů má Hrubec více, vypíchl ale ještě zodpovědnost. „Několikrát jsem se nepřipravil na písemku. Lítal jsem venku a večer zjistil, že nemám čas, abych se naučil látku. Šel jsem za tátou, vysvětlil mu situaci a chtěl jsem, aby mě omluvil. Rázně řekl ne a dodal, abych neutíkal od zodpovědnosti a od toho, co je mi nepříjemné, a abych si nesl následky. Toho se držím v životě dodnes. Jsou situace, kdy se mi do něčeho nechce, nejraději bych se na to vykváknul, ale překousnu to. Přinejhorším to opravím jako pětku ve škole,“ vysvětlil.
Z přebalování se stal rituál
Šimonu Hrubcovi prospělo narození syna Adámka, který přišel na svět v březnu těsně před startem play off, i hokejově. „Opadl ze mě stres, tlak z očekávání, tíha okamžiku. Narodil se Adámek a najednou jsem si říkal, že jsem už vyhrál a že mám doma dvě zlata. I v play off jsem se cítil výborně, nejlépe v kariéře,“ řekl Hrubec. Díky synovi chodil do zápasů s čistou hlavou. „V minulosti jsem se rozptyloval před utkáním například knihami. Častokrát jsem se ale přistihl, že jeden řádek čtu už počtvrté, protože stejně přemýšlíš o soupeři. Jak hraje přesilovky, kam střílí tenhle nebo tamten hráč. Teď jsem přepnul. Těsně před odchodem na zápas jsem ho i přebaloval, až jsem si z toho udělal trochu rituál. Díky tomu jsem nemyslel tolik na hokej,“ uzavřel.
O projektu Pojď ven
Třinec Šimon Hrubec se společně s Michalem Raszkou a Jurkem Gorylem podílí na projektu Pojď ven, jehož smyslem je vrátit děti na hřiště a přivést ke sportu.
„Je možné, že s narozením syna uvažuju i v tomhle jinak. Nechtěl bych, aby visel na počítači, tabletu. Jasně, technologie budou součástí lidského žití, ale to by měl být pohyb také. A když jedeš Třincem, vidíš často holé plácky. Nechci nikomu křivdit, ale dětí na hřištích je rozhodně méně než za nás, přitom se staví krásná sportoviště. Chtěli jsme vymyslet, jak děti dostat ven,“ vysvětlil Šimon Hrubec.
Sám na tohle období v dětství rád vzpomíná. „Hráli jsme před barákem nejen hokej, fotbal, ale i baseball. Doma jsem měl pálku, hledali jsme pravidla, jak se to vůbec hraje. Pamatuji si také, jak nás rodiče nemohli dostat domů a můj táta mi posílal ze sedmého patra kukuřici na háčku rybářského prutu, abych se najedl. Když jsme měli zaracha a nemohli jít ven, byl to ten největší trest. Člověk jen smutně poslouchal mlácení hokejek a jak po sobě tví kamarádi pokřikují. Proto se lépe učil a choval, aby mezi nimi příště nechyběl,“ dodal.
Foto: archiv Š. Hrubce. Facebook: "Pojď ven!"
