„Každým rokem je v Torontu obrovská konkurence a je těžké se dostat do hlavního týmu. Snažil jsem se vybojovat si stále místo a například před covidem se mi hrálo na začátku loňského roku super. V NHL mi dávali hlavně obranné úkoly, ale najednou jsem měl dovoleno i zaútočit. Jenže od té doby jsem po pauze moc nehrál, a proto jsem už během sezony zvažoval variantu, že se vrátím do Evropy,“ uvedl Marinčin.
V uplynulé sezoně si připsal jen čtrnáct startů (1+4) v Torontu Marlies, se kterým v roce 2017 vyhrál AHL. Nějaký čas strávil v taxi squad (cestující náhradníci). Šlo o skupinku hráčů, kteří cestovali s hlavním týmem a byli připraveni na případ, že by někdo kvůli covidu vypadl.
„Patřil jsem do této skupiny i během play off. Makal jsem a čekal na šanci. Člověk nikdy neví. Přijdou zranění a najednou jste v sestavě,“ vysvětlil Marinčin. Ptal se i klubu, zda ho neuvolní na MS. Slovenský tým o něj měl velký zájem. „I já jsem měl chuť hrát. Ale předpokládalo se, že Toronto půjde v play off daleko, a zamítli to. Sice jsme vypadli v prvním kole, ale mistrovství světa už probíhalo a skrz všechna opatření to nešlo sladit. Ale beru to, jak to je. Jsem vděčný, že jsem mohl hrát v NHL, teď otevírám novou kapitolu,“ podotkl.
Z nabídek ho nejvíce oslovili Oceláři. „Lákaly mě ambice. Třinec dosahuje výborných výsledků, poslední roky hraje stále o pohár a vyhrává ho. Těším se i na Ligu mistrů. Gery (Martin Gernát) mi v předchozích letech během letní přípravy vyprávěl, jaká je tu super parta, a od prvního dne se mi to potvrzuje. Také lidé v klubu jsou skvělí, zázemí je na vysoké úrovni. I život se nám tu líbí. Bydlíme s rodinkou v Bystřici, kde je krásně. Mám rád klid, přírodu, i z toho hlediska je to příjemná změna oproti ruchu v Torontu,“ pousmál se.
Sportovní ředitel Ocelářů Jan Peterek řekl o Marinčinovi, že je podobný typ hráče jako Martin Gernát, který se minulou sezonu stal nejlepším obráncem české extraligy a přestoupil do Lausanne. S ním odešlo 48 bodů (14+34).
„Vím, že byl produktivní. Na body se ale koukat nebudu, hlavní je, aby se vyhrávalo. Ani se nechci s Gerym srovnávat. Jdu hrát svůj hokej a budu se snažit týmu pomoct, jak nejlépe dovedu,“ řekl Martin Marinčin. Rád by ale navázal na výkony z předloňského MS. „Dostal jsem tam prostor, cítil jsem se jako doma a odrazilo se to i v bodování,“ řekl Marinčin.
Při výstupu na Chopok se trápil, Tatry má ale rád
Hokej Martin Marinčin začal letní přípravu i angažmá u Ocelářů týmovým soustředěním v Nízkých Tatrách. Přiznal, že nejvíce se trápil při výstupu na Chopok.
„Šlo o úplně první trénink po pauze, protože po návratu z Toronta jsem si dopřál krátkou dovolenou. Skočil jsem tak do přípravy rovnýma nohama a zrovna do toho nejtěžšího. Soustředění bylo i proto pro mě velmi náročné a každý trénink mě vyčerpával. Hlavně Chopok, to byl šok. Nastavilo se slušné tempo a při výstupu jsem cítil celé tělo. Nahoře jsem vypadal, jako bych vylezl ze sprchy. Bylo to o sebezapření,“ uvedl Marinčin.
Prozradil, že na Chopok šel poprvé. „Znám spíše oblast okolo Žiaru. I letos v létě jsem tam s rodinou jezdil na víkendy. Příroda nás naplňuje, máme rádi i wellness. V podstatě jsme takhle trávili letošní dovolenou. Měl jsem dlouhou sezonu v Torontu, připravoval jsem se s několika hráči v taxi squad, abych mohl popřípadě naskočit do NHL. Po návratu jsem měl týden volno, abych se srovnal s rozdílným časovým pásmem. Navíc máme pětiměsíčního syna, k tomu covid. Na pobyt někde u moře tak nebyl prostor,“ vysvětlil.
Po soustředění v Tatrách se přesunul do Košic. „Mám svého kondičního trenéra, který se věnuje jen mně. Tréninky mi přizpůsobuje na míru, vyhovuje mi to. Pod jeho vedením jsem se připravoval i na sezony v zámoří. Letos to ale bylo specifické, museli jsme tréninky nahustit. Obvykle si během léta projedeme všechny věci. Začínáme cvičeními na sílu, pokračujeme dynamikou, rychlostí, obratností. Teď jsme spolu trénovali jen tři týdny. Upravil mi s rozumem plán tak, abych zátěž zvládl a přišel do Třince se slušným základem,“ pokračoval.
V Košicích využíval i led. „Jednou dvakrát týdně jsem si zašel sám anebo s partou kluků, co hrají v zámoří. Zastřílel jsem si na branku a podobně, abych trochu získal kontakt s ledem,“ vysvětlil Marinčin. Přesto byly i pro něj první tréninky v Třinci s týmem na ledě náročné. „Hodně se bruslí, ale to je v pořádku. Člověk se s ledem rychleji sžije, kondička se zvýší. Už teď se cítím na ledě lépe a moc se těším na zápasy. Ty mě baví nejvíce, a už jsem je dlouho nehrál,“ dodal.
Táta ho vyhodil z tréninku, sezonu hrál centra
Martina Marinčina vedl v jeho začátcích otec Vladimír, který v hokejovém klubu v Košicích dodnes trénuje u mládeže. „Pamatuju si, že mě z tréninku vyrazil,“ pousmál se Marinčin. „Když jsem hrál špatně, šidil tréninky, dal mi to pocítit. Třeba po mně hodil klíče, abych se neflákal. To nesnášel,“ prozradil.
Chápe, proč byl na něj otec přísný. „Asi ve mně něco viděl. Neříkám, že obránce pro NHL, ale nutil mě, abych z hokeje vytěžil co nejvíce. Chtěl, abych makal a zdokonaloval se. I ty klíče hodil, abych zpozorněl a vážil si, že tam můžu být a trénovat. Rozhodně mi nezametal cestu do áčka a nikdy mě tam přes nikoho neposouval. Vše jsem si vydřel,“ podotkl.
Dokonce hrál krátce i na postu středního útočníka. „Do deváté třídy jsem hrál v obraně, ale jednu sezonu mě stavěli na centru, než mě stáhli natrvalo dozadu. Asi mi to ale šlo, protože jsem na této pozici nastupoval v patnácti v mládežnické slovenské reprezentaci,“ pousmál se Marinčin. „Tahle zkušenost mi hodně pomohla, a když mě vrátili zpět, body mi naskakovaly rychleji. Určitě jsem z toho později čerpal, ale útočným typem obránce jsem byl od mala,“ dodal.
