Partnerský klub Nadační fond President Cup Třinecké statistické okénko Klubový informační systém
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
MISTR 2020/2021
MISTR 2021/2022
MISTR 2022/2023
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Hotovo, dohodnuto! Lukáš Krajíček je znovu Ocelářem!

28.11.2016 · Martin Stebel
Jedno okřídlené lidové přísloví mluví o tom, že "dobří holubi se vracejí". Tento slogan lze směle aplikovat na situaci ohledně LUKAŠE KRAJÍČKA, který se po pěti a půl letech vrací do destinace, kde prožil jedny z nejlepších chvil své bohaté hokejové kariéry - na jaře roku 2011 měl značný podíl na premiérovém titulu klubu zpod Javorového. 33letý obránce se v těchto dnech s Oceláři domluvil na víceletém kontraktu!

Představovat detailně Lukáše Krajíčka zřejmě není zcela nutné. Zatímco pro některé bulvární žurnalisty byla kdysi ústředním tématem výše jeho měsíční gáže, fanoušci Ocelářů nostalgicky vzpomenou především Lukášův elegantní styl bruslení a obrovský přehled ve hře.

Vicemistr světa z roku 2006 má opravdu pestrý hokejový životopis. Rodák z Prostějova byl v roce 2001 draftován Floridou. V rámci NHL poté postupně oblékal dresy Vancouveru, Tampy Bay či Philadelphie, kde si v polovině roku 2010 zahrál finále Stanley Cupu. V létě téhož roku se domluvil na spolupráci s Oceláři a jak se nakonec ukázalo, bylo to oboustranně skvělé rozhodnutí. V dubnu 2011 oslavil s třineckým týmem historický první titul.

Následně pět a půl sezony hájil barvy běloruského účastníka KHL - Dynama Minsk. Začátkem listopadu však byla vzájemná dohoda poměrně nečekaně ukončená. Další profesní život Krajíček spojí s třineckými Oceláři. Po prvním tréninku ve staronovém působišti byl očividně fyzicky vyčerpaný, přesto se ochotně podělil o své dojmy.


Lukáši, vítej zpět v Třinci. Jaké pocity teď v tobě převládají?

Jsem momentálně hrozně unavený (smích). Převládá velká radost, že mohu být znovu v Třinci. Od mého odchodu se tým nějak radikálně nezměnil, s několika kluky jsem tady minule hrál. Už se moc těším na zápasový režim.

Jak dlouhá byla tréninková pauza?

Deset dní jsem teď nebyl na ledě, musím říct, že tréninkové manko je znát. Teprve před pár dny jsem se autem vrátil z Minsku, převážel jsem rodinu a další věci. Bylo to trochu stresující. Myslím si, že bude trvat pár tréninků, než se dostanu zpět do původní formy.

Zůstalo v tobě zklamání či hořkost z předčasného ukončení angažmá v Minsku?

Po této sezoně mi v Minsku stejně končil kontrakt, byl jsem s ženou domluvený, že se vrátíme zpět do Česka. Přiznávám ale, že jsem byl dost rozčarovaný, jak to v Minsku se mnou nakonec dopadlo. Vím ale, že tohle je život, takhle to někdy funguje. Byly okolnosti, díky kterým jsem rád, že se to stalo.

Předpokládám, že zpětně ale budeš běloruské působiště hodnotit kladně, že?

Budu vzpomínat hlavně na lidi. Bělorusové jsou srdeční, mají blízko k naší nátuře, jsou to Slované. Zůstalo tam mnoho přátel, se kterými bych rád udržoval kontakt. Minsk je krásné moderní město, všude čisto a spousta nových budov. Výhodou byla relativní blízkost s Českem. Letadlem se dostanete za hodinku a půl do Vídně. S manželkou jsme vždy, když bylo pár volných dnů, letěli domů. Tohle by nebylo možné, pokud bych hrál třeba v Ufě nebo v jiné destinaci na východě Ruska.

Ozvaly se krom Ocelářů i některé další kluby?

Některé další nabídky se objevily, ale jasnou prioritou byl návrat do Třince. Mám ke klubu super vztah. Cítím vděčnost, že jsem tady minule dostal šanci hrát a že se podařilo vybojovat titul. Vždy se mi tu líbilo. Dalším silným argumentem byla blízká vzdálenost s Prostějovem, kde bydlíme. Pokud bych měl hrát někde v Čechách, bylo by to pro rodinu horší.

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Tohle o Třinci docela platí. Oceláři už nehrají ve staré aréně, kde jste získali titul, ale mají domov v novém prostředí...

Stará hala měla své kouzlo, ale tohle je nádhera. Hrál jsem v Třinci už před dvěma roky, kdy jsme tu byli v létě s Minskem. Už tehdy jsem měl možnost, arénu si víc prohlédnout. Zázemí pro hráče je špičkové, takové někdy není ani v NHL.

Všiml jsem si, že dnes jsi měl při tréninku na helmě číslo 5. Při minulém angažmá to byl dres s číslem 25. To ale momentálně patří Vladimíru Rothovi. Nebyl problém se domluvit?

(usmívá se) V tomhle určitě není problém, není to důležité. Vláďa tady hraje déle, nebudu mu číslo brát. S pětkou jsem kdysi dávno hrával ve Vancouveru. V Minsku jsem nosil číslo 25, ale tady je obsazené, tak jsem vzal znovu pětku.

Je to trochu symbolické, ale minulé angažmá jsi zde ukončil finálovým triumfem proti Vítkovicím. Stejný soupeř dorazí i v pátek...

Do pátku je docela daleko, uvidíme, jak se budu cítit a jak rozhodnou trenéři. Momentálně cítím drobné tréninkové manko, deset dnů jsem neměl brusle na nohou, balili jsme s rodinou věci a stěhovali se zpátky do Česka. Rád bych hned v pátek nastoupil. Věřím, že to dobře dopadne.

Předpokládám, že uzavřenou kapitolou pro tebe není ani účast v národním týmu...

Všechno se teprve ukáže. Nároďák je super, je to velká pocta. Musím se ale na věc dívat tak, že mám s manželkou dvě děti, chci věnovat čas taky rodině. V první řadě chci pomoct Ocelářům, reprezentace je v tomto okamžiku druhořadá. Nechci se ale určitě zříkat účasti v nároďáku. Když jsem byl zdravý, nikdy jsem neodmítl, ale teď se chci naplno koncentrovat na hru v Třinci!

×
Dnes v 13:00 | Jun.
HC Oceláři Třinec
HC Kometa Brno