Zbyňku, jak se cítíš po téměř hodinovém pobytu na ledě s týmem?
Na jednu stranu mohu dělat v tréninku vše, ale ještě mě čekají nějaké testy, teprve potom se uvidí, jak to se mnou bude vypadat. Tělo si teprve zvyká na zátěž. Jedna věc je tréninková zátěž, druhá věc je zápas. Psychické i fyzické vypětí je extrémní. Musím poslouchat své tělo, velice rád bych co nejdříve hrál, ale rozhodující bude, jak zareaguje tělo.
Co se ti honilo hlavou během prvních týdnů po náročné operaci? Předpokládám, že hokej to zrovna nebyl...
V první fázi nemoci jsem myšlenky na hokej opravdu v hlavě neměl, dostal jsem se do situace, kterou jsem absolutně nečekal. Člověk pak jinak uvažuje o prioritách. Po nemoci jsem šel s váhou sedm kilo dolů, první týdny po operaci byl problém vstát a jít si například umýt zuby. Hned jsem se unavil a musel znovu do postele. Tohle období pro mě bylo psychicky velmi náročné. Celý život jsem byl zvyklý na pohyb a najednou to prostě nešlo. Tehdy mi dost pomohla rodina. Když například vidíte vaše malé dítě, jak okolo vás běhá, to vás dokáže dostat nahoru. Myšlenky na konec kariéry jsem v hlavě vůbec nenosil.
Během středečního tréninku se spoluhráčem Adamským. foto: Petr RubalNajdeme několik špičkových sportovců, kteří prošli podobnou situací. Konzultoval jsi to s někým?
Bavil jsem se s manželkou Miloše Holaně. Jen jsem vyjádřil obdiv, jakým způsobem se z těch zdravotních problémů dostal (bojoval s leukémií - pozn. autora). Moje nemoc byla v porovnání s tím, co musel prožít on, jen prkotina. Miloš musel být při své nemoci neskutečně psychicky odolný, mohu před ním jen smeknout.
Dnes poprvé trénink s týmem, ale na led už chodíš přibližně měsíc...
Poprvé jsem byl na ledě někdy začátkem února, ale bylo to jen takové sklouznutí s Vencou Varaďou. První trénink s týmem byl opravdu až dnes. Moc mi pomohl můj kondiční trenér, se kterým už spolupracuji snad 15 let. Touto cestou bych mu chtěl velmi poděkovat. Když viděl, v jakém stavu se moje tělo po nemoci nachází, říkal, že tohle vážně nečekal. Měl se mnou hodně práce a trpělivosti, za což mu budu vždy vděčný.
Na nějaké prognózy je stále brzo, přesto se nabízí otázka, jak reálný je nyní návrat do zápasového rytmu?
Pro mě je teď nejdůležitější, aby se tělo dostalo do stavu, abych mohl hrát. Riziko nějakých střetů tam samozřejmě bude vždy, ale tohle je můj problém, který beru na sebe, s tím jsem smířený. Budu mít speciální chránič ledvin, sám jsem zvědav, jak se s tím dá hrát.
Ze všech stran byla cítit intenzivní podpora a solidarita. Jak jsi to ze své pozice vnímal?
Obrovsky mě to pozitivně překvapilo. Ten soucit všech osob okolo hokeje ale nejen od nich, byl opravdu neskutečný. Když jsme například hráli začátkem prosince v Pardubicích a najednou domácí fanoušci vytáhli obří transparent na mou podporu, to člověka chytne u srdce. Přišlo mi množství povzbudivých esemesek, na některé jsem ani nestíhal odpovídat. Touto cestou všem ještě jednou mockrát děkuji!
