Partnerský klub Nadační fond Dračí studio
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
MISTR 2020/2021
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Životní změna trenéra mládeže Jana Lucáka

10.04.2021 · Martin Stebel
Příjmení Lucák má v Třinci zvuk. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století byl gólmanskou oporou klubu Jozef Lucák, jenž si pod Javorovým zachytal také v extralize. Ten stále v ocelářské organizaci působí jako mentor mladých brankářů. V jeho trenérských šlépějích se vydal syn JAN LUCÁK. Po devíti sezonách, kdy plnil funkci mládežnického kouče, nabírá nový směr - akceptoval ruskou výzvu.

Honzo, pojďme na začátek tvého hokejového příběhu. Tvůj otec byl brankářem. Nelákalo tě to také, postavit se mezi tři tyče?

Je tomu tak. Vždy mě to v dětství táhlo do brány, ale táta mi to víceméně zarazil. Vždy říkal, ať se do branky moc netlačím, že to gólmani mají složitější. Přece jen je asi jednodušší, prosadit se jako hráč.

Aktivní hokejovou činnost jsi ukončil poměrně brzy. Jaký byl vlastně pravý důvod?

Tady v Třinci jsem hráčskou činnost ukončil v roce 2010, kdy mi bylo dvacet let. Pak jsem krátce působil ve francouzském týmu z Toulonu v první lize. Tam to bylo fajn, odehrál jsem několik přípravných zápasů, jenže platilo tam omezení pro cizince. Nedopadlo to. V té době jsem usoudil, že to asi na hráčskou kariéru úplně nebude. Že je třeba otočit list. Trochu mě to štvalo, byl jsem z toho asi rok hodně špatný, nechtěl jsem o hokeji nic slyšet.

Kterým směrem se tedy ubíral tvůj další profesní život?

Po návratu z Francie jsem šel dělat do automobilky Hyundai, kde jsem vydržel necelý rok. To byla docela tvrdá škola. Poté jsem krátce pracoval v hotelu ve Vendryni, kde jsem vykonával různé činnosti. Během toho období jsem začal trénovat. Bylo to v roce 2012, kdy jsem oslovil Jirku Raszku. Hokej mi chyběl, chtěl jsem do toho znovu naskočit. Jirku jsem znal z mládeže a říkal, že bude rád, když mu přijdu pomoct. Začínal jsem u třetí třídy jako asistent. Tři roky jsem v klubu působil jako externista. V té době jsem ještě měl svou práci. V hotelu Steel jsem dělal na recepci a pod rukama mi chodili kluci, kteří v hotelu bydleli. Někteří si mysleli, že mě tam vyslal klub jako hlídače (směje se). Nebylo tomu ale tak, měl jsem to jako regulérní práci. Vedení hotelu mi vyhovělo, že v noci jsem mohl pracovat a během dne jsem trénoval děti. Po třech letech externí práce mi Honza Peterek nabídl plný úvazek. To bylo před začátkem sezony 2014/15.

Trénování dětí má bezesporu své kouzlo, ale rovněž mnohá úskalí, že?

Ano. Trénování dětí má vždy dvě strany, ale převažuje radost. Ta práce je řehole. Málokdo si uvědomuje, co trenéři mládeže musí dělat. Obecná představa je taková, že trenér přijde hodinu před tréninkem, dá si píšťalku na krk, a po tréninku jde zase rychle domů. Tak to ale nefunguje. Trenéři na zimáku tráví prakticky celý den. Příprava tréninkových jednotek a vše okolo zabere opravdu mnoho času. Je zapotřebí získat si kluky na svou stranu, mít vůči dětem přátelský přístup. Někdy je třeba volit metodu cukru, někdy biče. Baví mě, když člověk vidí u malých hráčů posuny, když z toho děti mají radost. Stinnou stránkou je někdy přílišný tlak od rodičů. Za tu dobu jsem řešil opravdu dost nepříjemných věcí. Rodiče mohou mít dojem, že někomu křivdíme, že něco děláme naschvál. Tak tomu ale není. Trenéři jednají podle svého pocitu. Neznám v klubu jediného člověka, kdo by někoho protěžoval. Tohle opravdu neexistuje, to by si nikdo nedovolil. Některým rodičům je těžko se zavděčit.

Pod rukama ti prošlo nemálo svěřenců. Byl tam někdo, kdo byl mimořádně šikovný, komu bys prognózoval nadějnou kariéru?

Konkrétně jmenovat nechci, ale mohu říct, že za těch devět let jsem vedl několik opravdu velmi šikovných kluků. Někteří už přicházejí do dorostu a juniorky. Několik hráčů má velký potenciál, pár jich už získalo nominaci do nároďáku a to také do slovenského. Pokud to chce hokejista dotáhnout daleko, tak hodina na ledě a hodina na suchu denně jednoduše nestačí. Tímto stylem trénuje spousta hráčů na celém světě. Základním předpokladem je obrovská chuť se zlepšovat, musí to vycházet ze samotných hráčů. Je dobré být zdravě soutěživý. Nesmí to mít v hlavě nastaveno jen tak, že budu hrát hokej. To je špatně. Oni se musí těšit momentálně z toho, co je. Nějaké vize musí mít, ale není dobré cíleně uvažovat jen tak, že si chci hokejem vydělat velké peníze. Musí je to bavit, musí mít k tomu chuť. Během mého působení v Třinci jsem absolvoval pár zahraničních stáží. Byl jsem ve Finsku, Švédsku a Rusku. Téměř každý rok jsem měl touhu minimálně na týden někam vycestovat, abych si to očichal, abych na vlastní kůži viděl, jak to funguje jinde. Ty kempy byly obrovským přínosem.

Začínal jsi u třeťáků. Postupem času to ale byla osmá třída. V čem je největší rozdíl? Je složitější si u starších svěřenců vybudovat a udržet autoritu?

Kluci mě už znali, věděli, co si mohou dovolit, co už naopak ne. Respekt si člověk získá tak, že se vůči nim chová slušně. Když je potřeba, tak zvedne hlas, když je vhodné pochválit, tak chválím. Není to ale o tom, že by se člověk bouchal do hrudi a říkal: "já jsem tady šéf a vy budete kmitat." Tak to nefunguje. Metodicky je to jiné. Ve třetí, čtvrté třídě je to víc o hraní. Je třeba děti zaujmout. V osmičce děláte jiné věci, už je to víc směřováno k hokeji.

Pojďme ke žhavé současnosti. Po devíti letech od Ocelářů odcházíš. Přišlo laso z Ruska!

Pokud vše dopadne dobře a já doufám, že se tak stane, tak budu pracovat pro klub Salavat Julajev Ufa. Jsme domluvení tak, že první rok budu rotovat u mládeže jako asistent. Je pochopitelné, že potřebuju hlavně "naběhnout". Vnímám to jako ideální řešení. Okoukám si to, oťukám. Dohoda je taková, že mi dají určitý prostor, že budou chtít vidět, co umím. Klub také zjistí, jestli jim tento způsob spolupráce vyhovuje.

V Ufě hraje tvoje snoubenka Nicol. Slovenská reprezentantka, účastnice olympiády, jedna z nejlepších hráček ruské ligy. Teď budete konečně spolu.

Od září jsme se neviděli, protože ona hraje v Ufě ženskou obdobu KHL. Je tam velkou oporou týmu, v kanadském bodování byla letos čtvrtá z celé ligy. Za dva měsíce bude Nicol moje manželka, budeme mít na Slovensku v Michalovcích svatbu. V Ufě zjistili, že pokud budu její manžel, může tam být se mnou. Řekli jí, že se pokusí majitelů zeptat, jestli by mládežnického trenéra z Čech angažovali. Ze začátku se zdálo, že tohle není moc reálné. Nicol říkala, ať si napíšu životopis, že mi ho přeloží do azbuky. Sám jsem si v duchu říkal, že to není moc reálné, že v Rusku asi mají dost svých lidí. Vše ale nabralo rychlý spád. Někdy po novém roce se to podařilo dotáhnout. Vedení klubu si Nicol zavolalo a oznámilo, že schvaluje moje angažmá v Ufě. Vycítili, že moje práce je může nějakým způsobem obohatit. Tím dali najevo také to, že si Nicol váží, že jí chtějí v klubu udržet. Měla totiž myšlenky na návrat, protože v Ufě působí už devátým rokem a zvažovala návrat na Slovensko k rodině. Dopadlo to pro nás nejlépe, jak mohlo. Budeme spolu a zároveň budeme pracovat pro jeden klub.

Pověz něco na téma ženské ligy v Rusku. Mnoho českých fanoušků jí asi nesleduje...

V ruské ženské soutěži působí osm týmů. Je třeba říct, že v Evropě si ženy hokejem většinou moc nevydělají, musí mít krom toho ještě nějakou další práci. V Rusku je to lepší. Dá se hokejem docela slušně uživit. Nicol navíc v září dostane ruské občanství. V Rusku totiž platí, že v týmu mohou působit maximálně dvě cizí hráčky, Ufa si takto udělá prostor pro eventuální další zahraniční posilu.

Jak jsi na tom aktuálně s ruštinou?

Kdysi jsem se učil rusky jen tak, sám pro sebe. Naučil jsem se azbuku, ale zhruba po půlroce jsem toho nechal. Nějaké základy mám, domluvím se. Teď jsem s výukou znovu začal, chodím na doučování. Myslím si ale, že nejvíc se naučím až přímo tam, prostředí tě donutí na sobě zamakat. Těším se na město, Ufa je velká, má přes milion obyvatel. Hokej tam je nesmírně populární. V samotné Ufě mají myslím až šest zimních stadionů. Hrozně se těším, i když vím, že nikdo tam Lucáka na letišti chlebem a solí vítat nebude. Vždy pro ně budu Evropan, cizinec. Adaptace bude asi složitější, ale budu chtít ukázat, že jsem dobrý člověk a trenér. Možná bude chvíli trvat, než budu přijat. Když už si vás Rusi mezi sebe přijmou, tak jsou velmi přátelští.

Předpokládám, že s třineckou organizací se nerozcházíš ve zlém a lidé z klubu ti k novému angažmá gratulovali.

Mluvil jsem o tom s Jožem Daněm, konzultoval jsem to také s Honzou Peterkem, který v Rusku pár let působil. Celou situaci jsem mu podrobně vylíčil. Honza mi dal nějaké rady ohledně Rusů. Můj přestup posvětil. Třinec je můj domov, vždy se budu rád vracet. K lidem v klubu jsem si vybudoval silné pouto. Neříkám, že teď odcházím a už se nevrátím. Jdu na zkušenou a je možné, že se do Třince vrátím a získané vědomosti tady jednou pořádně zúročím.