Partnerský klub Nadační fond President Cup
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Sportovní psycholog Petráš: Je třeba převzít kontrolu nad věcmi, které můžeme ovlivnit

10.04.2020 · Martin Stebel
Václav Petráš je sportovním psychologem hokejové akademie Ocelářů. Jeho služby využívá i Český hokej, Český florbal a řada dalších organizací a klubů. Spolupracuje s českými i zahraničními vrcholovými sportovci, včetně reprezentantů v několika desítkách sportovních disciplín. V rámci své sportovně-psychologické Akademie pořádá kurzy, semináře a webináře pro sportovce, trenéry a rodiče mladých sportovců.

Mgr. Václav Petráš se zaměřuje na moderní a praktickou sportovní psychologii. Mentální přípravě se věnuje přes deset let. Spolupracoval se sportovci během takových úspěchů, jako byly triumfy na tenisových grandslamech, medailové úspěchy na mezinárodních šampionátech či zisky titulů v nejvyšších soutěžích v ČR i zahraničí.



Kdy vlastně vznikla vaše spolupráce s Oceláři?

Vzájemný kontakt trvá přibližně pět let. Bylo to v době, kdy Honza Peterek zastával funkci manažera mládeže. Ten mě poprvé oslovil, ale už v té době jsem navázal kontakt s některými mladými hráči a trenéry. Na základě toho se to rozvíjelo a začali jsme organizovat skupinové akce pro mladé hráče, probíhaly konzultace. Každý rok byla naše spolupráce intenzivnější. Spolupracuji především s mládeží na bázi individuálních konzultací, ale děláme také skupinové besedy.

Oslovují vás primárně rodiče či klub samotný?

Obrací se na mně nejčastěji rodiče sportovců pod patnáct let. Samotná konzultace už probíhá s konkrétním hráčem, ale vždy chci slyšet také pohled rodičů. Nejde o to řešit psychické problémy, to není sportovní psychologie. Jde o to, že hráč například během tréninku hraje na určité úrovni, daří se mu udělat kličku, daří se mu střelba a najednou v utkání kvůli nervozitě ztuhne. Udělá chybu a poté se na ledě začne schovávat. To jsou věci, které řeší jak desetiletý klučina, ale děje se to také u extraligového hráče. Co oba spojuje je to, že je možné najít způsoby, kterými lze chyby odstranit a posunout konkrétního jedince dopředu.

V dětství jste se sám věnoval hokeji. Jaké jsou vaše poznatky a vzpomínky na toto období?

Věnoval jsem se několika sportům, ale začínal jsem právě s hokejem. Hrával jsem za Český Těšín a tehdy jsme jako tým měli slabou úroveň, byli jsme otloukánek soutěže. Nastupovali jsme proti tak našlapaným soupeřům jako Třinec či Vítkovice a byly z toho obrovské náklepy - klidně i 20:0, 30:0. Moje hokejová kariéra je právě spojená s těmito drtivými porážkami. Na různých přednáškách proto rád používám tyhle historky a vzpomínky. Mluvím právě o tom, jak pomáhat mladému hráči, který musí čelit prohrám, kterému se nedaří. I v takových situacích lze hledat pozitiva a věci, kterého ho zajímají. To je něco, co jsem si z hokejového snažení odnesl.

V rámci vašich seminářů často zaznívá heslo: "Buďme mladým sportovcům raději vzory, než kritiky." Je to železná zásada, kterou se snažíte rodičům během setkání vštěpovat?

Je to klíčové heslo. Když se bavíme o vztahu rodič a dítě, eventuálně trenér a dítě, tak vždy zdůrazňuji, že nejsme tak dobří, abychom udělali přednášku a hned doufali, že jeho chování změníme a bude lépe zvládat tlak. Když to ale dětem ukážeme na sobě, když mu každý den ve vypjatých situacích ukážeme, že také prožíváme nervozitu, ale vytvořil jste si dovednosti, jak s tím v tu chvíli pracovat, tak je to mnohem efektivnější způsob, jak mladého človíčka posunout dopředu. O čemkoliv se s nimi bavím, snažím se ukázat na sobě, že zaměření na věci, které mohu ovlivnit, jsou lepší. Je třeba se orientovat na pozitiva, na svůj vlastní růst a méně se dívat na srovnávání s ostatními. To je cesta, jak se dostat dopředu, jak nakonec v té soutěži vyhrát.

Opravte mě, jestli to je špatný dojem, ale připadá mi, že v české kotlině byl historicky zakořeněný trend, že rodiče častokrát své ratolesti hodnotili příliš kriticky a povzbudivých slov bylo jako šafránu. Obrací se už tahle tendence? Je možno slyšet víc hřejivějších slov?

Ano, v poslední době pozoruji pozitivní trend. Mladého hráče musí sport zejména bavit, přinášet mu radost. Hlavně v nejmladším věku nemá kritika či obecně jakákoliv zpětná vazba význam. Dítě samo se chce zlepšovat, ono přirozeně a automaticky hledá způsob, jak odstranit některé chyby. Jsou rodiče, kteří dříve na své dítě křičeli a po každé chybě jej kritizovali. Někdy to přestanou dělat a dají najevo, že i když jejich dítě udělalo chybu, tak chápou, že to neudělalo schválně. Jestliže v takové chvíli své dítě naopak podrží, takovým chováním mohou strhnout ostatní rodiče. Stejně to platí také pro trenéry, kde jsou přístupy velmi rozdílné.

Byl jsem kdysi svědkem toho, že rodič z tribuny hlasitě zasahoval do tréninkové jednotky žákovského týmu. Připadá mi, že takto veřejně podrývat autoritu trenéra je ta vůbec nejhorší varianta...

Souhlasím. Autonomie kouče je naprosto zásadní faktor. Jakmile dítě cítí, že jeho rodič úplně nerespektuje trenéra, v té chvíli to obrovsky narušuje přirozený respekt, který dítě vůči trenérovi potřebuje mít. Nějaké pokřikování, zpochybňování instrukcí ze strany trenéra, to rozhodně není správná cesta. Dosáhneme pouze toho, že to poškodí mladé sportovce, protože ten dostane radu trenéra, něco jiného mu ale řekne rodič. Nebude chtít zklamat ani jednoho z nich a častokrát to vede k přehnané váhavosti a tendenci o všem příliš uvažovat. To je přesný opak toho, co chceme, ať se mladí sportovci učí.

Prožíváme celosvětovou pandemii. Na co se vás v těchto nesnadných dnech rodiče či děti vyptávají?

Aktuální situaci zatím neřeším v tom smyslu, že by v těchto dnech řádila ponorková nemoc. Spíš to využívají rodiče a mladí sportovci k tomu, aby se potrénovali v tom, co chtějí zpátky přenést do svého sportovního snažení. V těchto dnech je k tomu ideální období. Mladý hráč, který má obvykle školu, trénink a nemá prostor na nic jiného, teď může rozvíjet svou kreativitu, má čas rozvíjet své dovednosti z hlediska zvládání tlaku a mentálních dovedností. S rodiči řešíme, jak smysluplně rozvrhnout čas, kterého teď mají obrovské množství. Jak jim čas optimálně nalajnovat či naopak nechat vše na jejich rozhodnutí.

Foto: psychologievykonu.cz

Máte obecnou radu či univerzální doporučení, jak si v tomto období, kdy je výrazně omezený společenský život, získat a zachovat duševní rovnováhu?

Je tady stále hodně neznámých, nevíme, kdy pandemie skončí a to je podhoubí pro zvýšený stres. Neměli bychom se trápit tím, co nemůžeme ovlivnit. Co naopak mohu ovlivnit, je reakce na tuto událost. Raději než abych seděl a vrtal se v úzkostných myšlenkách, raději vstanu a převezmu kontrolu nad svým časem a myšlením. Můžeme vzít nějakou deskovou hru a zahrát si se svým dítětem. Vzít kus papíru a udělat si plán, co mohu udělat s věcmi, kvůli kterým mám obavy. Brát to den po dni, hodinu po hodině. V těch černobílých věcech, které jsou negativní a pozitivní, je třeba hledat pouze ty pozitivní stránky. I v době, kdy člověk pracuje z domu, musí mít v sobě řád a dodržovat určitou pracovní rutinu. Krátce si zacvičit, přečíst si denně alespoň jednu kapitolu z knihy, kterou jsem dlouho chtěl číst a teď mám konečně čas. Všechny tyto aktivity mohou zahnat chmurné myšlenky, které si v naší hlavě dělají nepořádek. Je třeba být aktivní, převzít kontrolu nad věcmi, které můžeme ovlivnit. To jsou elementární zásady, které nám v těch dnech mohou složité období překlenout.