Partnerský klub Nadační fond
MISTR 2010/2011
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Fanshop Rozpis ledu

Martin Gernát: Klubový úspěch je pro mě na prvním místě!

05.12.2018 · Martin Stebel
Tento "kauf" se Ocelářům opravdu povedl! Je prototypem moderního ofenzivního obránce, který však rozhodně nezapomíná ani na zadní vrátka. Kdysi reálně koketoval s myšlenkou na angažmá v NHL, k vysněnému cíli chyběl malý kousek. Nyní ale MARTIN GERNÁT rozdává hokejovou radost v třineckém klubu, se kterým nedávno uzavřel dohodu do konce aktuální sezony.

Původně jsi v Třinci byl v rámci zkoušky, ale už v listopadu jsi naznačoval, že věříš, že se s Oceláři dohodnete na delším působení...

Jedna i druhá strana si řekla, co chce, a už jsme to jen sepsali na papír. Dohodli jsme se během týdne až dvou. Nebyl žádný zádrhel, měl jsem klasické požadavky, jaké hráči mívají. Jsem velmi rád, že jsem zůstal a že jsme se domluvili na spolupráci do konce sezony.

Přišel jsi na poslední chvíli, ale úvod sezony ti vyšel výborně. Hraje se jinak, když se bojuje o smlouvu?

Neřekl bych. Od začátku jsem dostal od trenérů hodně prostoru. O tom to celé je. Plnil jsem, co se po mně chtělo, a snažil jsem se, co nejvíce pomoci týmu. Přišly i body. Jsem rád, jak to jde.

Přišel jsi jako náhrada za zraněného Vláďu Rotha a teď hraješ v prvním obraně. Nepřekvapilo tě, jak rychle ses adaptoval?

Abych se přiznal, nepředstavoval jsem si, že začátek budu mít v Třinci až tak dobrý. Dostal jsem velkou důvěru, cením si toho. Od prvního dne se v každém zápase blížím dvaceti minutám na ledě. Člověk si věří, má klid na hokejce. Dva tři roky dozadu jsem v AHL po výměně trenéra nedokázal s malým ice-timem nic vytvořit a oni měli na mě vysoké požadavky, když viděli, že jsem byl předtím produktivní. Chtěl jsem strašně moc bodovat a tím se ruky více svázaly. Dostal jsem se pod tlak. Teď je to jiné, cítím se super. Jde to samo od sebe.

Exkošická spolupráce. V Třinci se potkal se svým krajanem Tomášem Marcinkem. foto: Lukáš Filipec

V obraně nejčastěji nastupuješ s Lukášem Krajíčkem. Jak jste si rozdělili úkoly?

Jsme domluveni, že když jeden startuje dopředu, druhý by měl zůstat, abychom vzadu měli alespoň jednu spojku. Většinou je to Lukáš, který zůstává víc zatažený. Ale v posledních letech jsem se naučil, že není vše o bodování a gólech. Moderní bek nesmí dostávat góly, to je nejdůležitější. Měl by se snažit jednoduše rozehrávat puky, pomáhat tím útočníkům. Když chodíme do ofenzívy, zapojujeme se do druhé vlny, ulehčujeme jim tak práci.

Jsi prototypem ofenzivního zadáka. Někteří hokejisté v dětství měli dilema, jestli hrát v útoku nebo obraně. Byl to tvůj případ?

Určitě. Do nějakých dvanácti let jsem hrál na centru, měli jsme ale málo obránců, proto mě trenér v Prešově poslal jako nejvyššího do obrany. Nesouhlasil jsem, ale tak to vyšlo a už jsem tam zůstal (směje se).

V třineckém týmu působí několik dalších slovenských spoluhráčů. Máte k sobě blíž?

V Třinci je super parta, nemyslím si, že se to nějak dělí na Čechy, Slováky a zahraniční hráče. Všichni jsme jeden kolektiv. Slováci se známe blíž, strávili jsme spolu více času a znám některé i z Košic, kde jsem působil. Pozitivně mě překvapilo, jak mě kluci přijali, i když jsem přišel do rozběhnuté sezony a hrála se Liga mistrů.

Prozraď, jaký je tvůj osobní cíl pro tuto sezonu?

Klubový úspěch je pro mě na prvním místě. Pamatuji si, jak jsme v zámoří vyhráli první tři kola v play-off 4:0 na zápasy. Když vyhráváte, jste více na očích, každý o nás věděl. Do reprezentace se často vybírají hráči z úspěšných klubů, bývají to vítězné typy. Chci proto s Třincem dojít co nejdále. Mužstvo máme silné a věřím, že nám to půjde i v play-off. Reprezentace a mistrovství světa by už byla jen třešničkou na dortu.

Snem Martina Gernáta je účast v národním týmu na olympijském turnaji. foto: hokej.sk

Cítíš speciální motivaci, když se příští šampionát koná zrovna na Slovensku?

Ano, asi každý hráč chce hrát na domácích mistrovství, to je jasné. Musím podávat kvalitní výkony v Třinci, abych se tam vůbec probojoval. Pak už to je na trenérech a vedení, koho si vyberou.

Jak ses k hokeji vlastně dostal, jaké byly tvé začátky?

K hokeji mě přivedl otec asi ve třech letech. Bral mě na Torysu, to je v Prešově místní řeka. Strejdové bydleli vedle nás v bloku, taky měli syny, chodili jsme tam proto spolu. V pěti letech jsem začal chodit na klasické tréninky do přípravy a rozběhlo se to.

Pocházíš z Prešova, tam je, pokud vím, sportem číslo jedna fotbal a populární je také házená...

Je to tak. Můj otec i děda jsou házenkáři. Děda dokonce vyhrál titul mistra světa v 1967, hrál za Duklu Praha na vojně. Zkoušel jsem ji, ale děda mi říkal, že mi doláme prsty, pokud budu hrát házenou. Vždycky říkal, že to je hrozně tvrdý sport. Pendloval jsem mezi hokejem, fotbalem, házenou a nakonec to skončilo při bruslích a hokejce.

V roce 2011 si tě v rámci draftu vybral Edmonton. NHL ti ale unikla, hrál jsi v partnerském klubu olejářů, kde ses mimo jiné potkal i s Davidem Musilem, že?

Ano. Přestoupil k nám myslím z Vancouveru a hráli jsme spolu jeden rok v juniorce Edmontonu a dva roky na jeho farmě. Byl jsem rád, když jsem viděl, že David hraje v Třinci. V Americe jsme trávili hodně času spolu, ještě i s dalším Slovákem Marinčinem.

Dres olejářů z Edmontonu si vyzkoušel jen v přípravném kempu. Sen o NHL ale nevzdává. foto: športky.sk

Měl jsi možnost se v Edmontonu vidět s hlavní hvězdou Connorem McDavidem?

Vlastně ano, když jsme byli oba zranění. Měl zrovna po operaci, já měl problémy s kolenem a chodil jsem na led se zraněnými hráči. Na malém prostoru je Connor klasický kanadský hráč, ale když se dostane do rychlosti, je úplně na jiné úrovni. Přesně ví, jaký pohyb udělá obránce, umí toho dokonale využít. Je velmi šikovný a na to, jak byl už tehdy populární, působil velmi skromně.

Přiznej se, nosíš ještě v hlavě sen o stálém angažmá v NHL?

Jasně, toho bych se rád dočkal. I v pozdějším věku, řekněme do 28 let, se tam dá dostat. V podstatě stačí jeden velmi dobrý rok, vidím to i teď na příkladu Bakoše či Čajkovského. Oba se po výborné sezoně dostali do přípravných kempů a zůstali tam. I několika českým hráčům se to v poslední době povedlo - Kempný, Šimek, Rutta. A mým snem je také olympiáda. Věřím, že se mi to za čtyři roky podaří.