Partnerský klub Nadační fond President Cup
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Kofroňovi hrozilo, že přijde o ledvinu. Vrátil se silnější a u Ocelářů bude pokračovat!

26.04.2020 · Klub
DAVID KOFROŇ během loňské letní přípravy nečekal, že by mohl odehrát půl sezony v třineckém áčku. Stalo se, dokonce vstřelil v extralize mužů svůj premiérový gól. Obojí bere jako odměnu za boj, který podstoupil v juniorském věku. Kvůli zraněním vynechal skoro dvě sezony a hrozilo, že přijde o ledvinu i hokejovou kariéru. Jedenadvacetiletý útočník se ale vzepřel osudu, vrátil se do hokejového světa a s Oceláři se domluvil na další spolupráci.

"David Kofroň je náš projektový hráč, který měl smůlu na zranění a málem proto skončil s hokejem. Byla by to škoda, před pár lety na reprezentační úrovni dokazoval, že patří k našim nejlepším hráčům ročníku 1998. Líbí se mi jeho bruslení a pohyb, ve kterém dokáže rychle změnit směr jízdy. Je to poctivý kluk a dohání manko, které nabral. Věřím, že se jeho hra ještě poroste," uvedl sportovní ředitel Ocelářů Jan Peterek.

Kofroň s podpisem neváhal. Váží si nabídky i pomoci, jakou mu klub poskytl při řešení jeho zdravotních problémů. "V Třinci jsem od čtrnácti let. Znám to tady a jsem typem člověka, který nemá rád v životě změny. Jsem ale také vedení klubu i trenérům v organizaci vděčný, že mě v těžké životní chvíli podrželi. Osobní rovina hrála velkou roli, že jsem prodloužil," vysvětlil.

Kofroň patřil s deseti body (5+5 v 10 zápasech) ke strůjcům titulu Ocelářů ve starším dorostu (2015), ovšem poté začaly jeho zdravotní lapálie. Nejdříve ho zlobilo rameno, se kterým podstoupil operaci. "A když jsem se vyléčil, tak mi v prvním utkání ruply v rameni vazy a následovaly další dvě operace. Psychicky to bylo náročné, ale k takovým zraněním dochází ve sportu často. Opravdovou životní zkouškou jsem si prošel až po utkání s juniorkou v Hradci Králové, po kterém se zjistilo, že mi praskla ledvina."

Kofroň ví, jak ke zranění došlo. Nevypadalo to podle jeho slov zprvu nijak dramaticky. "Stalo se to v souboji. Toho hráče jsem viděl na poslední chvíli, proto jsem se pořádně nezapřel. Střet jsem ale ustál, jen se mi udělala tma před očima a trochu zamotala hlava. Nic zákeřného, ani to nebylo u mantinelu. Zápas jsem normálně dohrál, až cestou zpátky jsem trpěl. Bolelo mě břicho a každý pohyb mi byl nepříjemný, hodně bolestivý."

Zprvu si myslel, že nešlo o nic vážného a že je jen nemocný. To řekl i trenérům. "Ale bolest neustupovala. Nedokázal jsem dobře spát, nemohl jsem ležet na zádech a hýbat se. Měl jsem i problémy dojít si na záchod, tak jsem šel asi po třech dnech do nemocnice na důkladnější vyšetření a našli příčinu."

Ihned ho hospitalizovali. "Už ani nevím, jak dlouho jsem tam zůstal. Čtvrt roku určitě, možná i déle. Byl jsem odkázaný na ostatní, připadal jsem si jak člověk na vozíčku. Největším problémem a rizikem bylo, pokud by mi praskl hematom na ledvině a začal bych krvácet do břicha. V takovém případě mi by mi vyoperovali ledvinu a bez ní by mi doktoři vůbec nedoporučovali sportovat," pokračoval. Černý scénář se nenaplnil, ale vyhráno neměl. "I tak hrozilo, že se už k hokeji nevrátím. Záleželo, jak bude tělo reagovat na zátěž. Pořád hrozilo, že mi ji vezmou později, pokud by nefungovala správně."

Lékaři očekávali, že se jeho stav v zátěží zhorší. Spousta lidí ho odepisovala

Od zápasu v Hradci Králové uběhlo půl roku, než dostal David Kofroň od doktorů zelenou a mohl začít s lehkou aktivitou. "Pamatuju si, že mi procházka okolo baráku zabrala pět minut, ale připadal jsem si, jako bych dvě hodiny běhal. Jezdil jsem i trošku na rotopedu, abych tělo pomalu zatěžoval. Všechno bylo několikrát těžší než normálně. Bojoval jsem také s nadváhou. Skoro půl roku jsem jen ležel a přibral jsem asi dvacet kilo. V podstatě jsem začínal od nuly," vzpomínal Kofroň.

Jeho cílem bylo, aby se vrátil do hokejového života. Přiznává, že ho ale hodně lidí odepisovalo. "Častokrát jsem slyšel, že jsem blázen a že to není možné. V podstatě dva roky jsem nehrál. Tvrdili, že nemůžu zvládnout, abych hrál na vrcholové úrovni. Tím mě ale motivovali. Probouzeli ve mně ještě větší odhodlání. Říkal jsem si: Počkejte, já vám ukážu."

Dokonce postavil na hlavu i odhady doktorů. "Mysleli si, že se bude můj zdravotní stav s rostoucí zátěží zhoršovat, ale stal se opak. Tělo se rychle zotavovalo a na led jsem skočil dříve, než všichni očekávali. Šlo to ale stejně pomalu. Nemohl jsem se připravovat na sezonu jako ostatní, i když jsem dělal, co jsem mohl."

Na ledě přesto nebylo znát, že by se potýkal s nějakým velkým hendikepem. "Povedly se mi přípravné zápasy a získal jsem sebevědomí. To jsem si posílil koncem léta (2017) na Světového poháru juniorů v Soči. Třinečtí trenéři mě dokonce zvolili za kapitána, to jsem nechápal. Asi mě chtěli povzbudit a očividně šlo o správný tah. Skončili jsme ve vysoké konkurenci třetí a řekl bych, že se mi i dařilo (3+3 v 6 zápasech). Poté mě klub poslal do Frýdku-Místku a už to šlo jen nahoru."

Dokonce si jej na pár zápasů vytáhlo i áčko. Připsal si v sezoně 2017/18 i debut v extralize mužů a zahrál si ve finále proti Brnu na pár střídání jako třináctý útočník.

"Před mou premiérou v áčku jsem mluvil s panem Varaďou, on nás tehdy trénoval v juniorce, když se mi to stalo. Řekl, že tomu nemůže uvěřit a že je to malý zázrak. Dodal, že má radost, jak to dopadlo. Vím, že málokdo čekal, že bych se mohl ještě dostat na takovou úroveň."

Jeho vyprávění připomíná příběh Zbyňka Irgla, jemuž během angažmá v Třinci lékaři objevili nádor na ledvině. "Nemluvil jsem s ním, ale pan Peterek mi zajistil doktory, kteří se o něho starali. Odvedli to nejlepší, aby ho vrátili do hokejového života a pomohli i mně. Ale nebyli jediní. Podržela mě rodina, agenti, vedení Ocelářů. Vděčím za návrat i mnoha trenérům v Třinci i ve Frýdku-Mísktu. Vážím si, že lidé v klubu nade mnou nezlomili hůl a věřili mi," pokračoval Kofroň.

Přiznal, že ale slabší chvilku měl. "Nebylo to lehké, zpracovával jsem v 17, 18 letech informace, že můžu přijít o ledvinu. To jsem trochu podléhal skepsi. Uvědomoval jsem si, že možnost konce kariéry tady je. Opakoval jsem si ale a věřil, že budu zase hrát."

Zranění mu otevřela oči, dnes je zodpovědnější

David Kofroň přiznává, že dlouhá absence je v jeho hokejovém vývoji znát a zbrzdila ho. Naštvaný ale není. "Beru to tak, že to tak mělo být. Kdyby se mi to nestalo, nemusel jsem stejně hrát. Mohl jsem dnes chodit do práce, protože jsem některé věci zanedbával. I když nevím, co bych dělal. Hokej je jediné, co umím. Dělám ho od tří čtyř let a vždy jsem ho chtěl hrát. Jsem strašně rád, že můžu pokračovat a že jsem navíc součástí tak úžasné organizace."

Dá se říci, že předčasně dospěl a že získal jinde. "Otevřelo mi to oči, starám se dnes o tělo jinak. Uvědomuji si, že je mým pracovním nástrojem. Dnes už mi nestačí jen trénink na ledě, jdu do posilky, protahuju se. Nechodím pozdě spát, protože odpočinek je taky důležitý. Beru to teď zodpovědněji," přiznal.

Za cennou zkušenost považuje, že po návratu k hokeji mohl s áčkem zažít obě poslední play off. "I když jsem toho moc neodehrál, tak jsem s týmem každý den trénoval a jezdil na zápasy. Člověk zjistí, jak to chodí v kabině během celého play off. Všímá si, jak se hráči chovají v kritických momentech. Zamýšlel jsem se nad tím, zda takový jsem nebo ne. Bral jsem si z nich příklad."

Kofroň dodává, že hlavně loňská jízda za titulem na něho zapůsobila velmi motivačně. "Následující letní přípravu jsem makal, co to šlo. Nebyl jsem lenivý a zařadil jsem i víkendy a snažil jsem se pořád něco dělat. Poháněla mě při vstávání myšlenka, že dělám více než ostatní a že budu lepší. Sám chci od sebe více."

Tréninkovou morálku si udržuje i během sezony. "S mladšími hráči jsme si utvořili partu, která chodí před tréninkem do posilovny. Kondiční trenér Marek Gryc se nám věnuje každý den, to si myslím, že nám také prospívá. I po tréninku se snažím sebrat síly a ještě si jdu zastřílet na ledě nebo ve střílně na stadionu. Čím více střílím, tím cítím, že jsem přesnější a úspěšnější."

Výsledky se už dostavují. Za Třinec si v poslední sezoně připsal dvě branky a dvě asistence ve 24 utkáních, v prvoligovém Frýdku-Místku získával průměrně bod na zápas (16+11 v 28 zápasech).

"Kdyby mi někdo před sezonou řekl, že odehraju půl sezony v Třinci, vysmál bych se mu. Všichni víme, jaká je tu konkurence. Velké naděje jsem si nedělal a jsem rád, že je tady možnost, aby nás klub poslal do Frýdku. Neberu to jako krok zpět. Potřebuju více hrát a tam jsem nastupoval v první nebo druhé lajně. Ani jsem nepředpokládal, že budu ve Frýdku tak produktivní, i když patřím k hráčům, od kterých se body čekají. Měl jsem i tam výborné spoluhráče. Sezonu beru jako odměnu za to čím, jsem si prošel."

Už tři týdny se připravuje na další ročník. "Miluju cyklistiku, tak jezdím hodně na kole nebo si jdu zaběhat do lesoparku. Cvičím i doma, i když posilovně se to nevyrovná."

Táta mu v dětství předhazoval úspěšnou kariéru Radka Bonka

David Kofroň hrál až do osmé třídy za Kopřivnici, odkud pochází Radek Bonk i současný trenér Ocelářů Václav Varaďa. "Oba jsou pro všechny kluky, kteří hrají v Kopřivnici hokej, největšími vzory. I mými. Všichni ví, jaké měli kariéry a co odehráli v NHL. Navíc můj táta (Jaroslav, v poslední sezoně trénoval hokejové mužstvo v Kopřivnici) je s Radkem Bonkem velice dobrý kamarád. Vždy mi ho předhazoval, ať se snažím, abych dokázal co on," pousmál se Kofroň.

Silovým útočníkem jako Bonk ale není. "Hru jsem měl založenou vždy na bruslení a dobrém pohybu. Nemám vysokou postavu (177 cm) a nejsem silák, který by na ledě protihráče boural. Samozřejmě pokud to jde, dohraju soupeře, to je v dnešním hokeji už povinnost. Do toho mě nemusí nikdo nutit."

David Kofroň byl v cestě za titulem ve starším dorostu 2015 nejproduktivnějším hráčem Třince v play off (5+5). "Umím připravit gól, proměnit šanci, i když to tak možná v extralize mužů nevypadalo. Na druhou stranu, hrál jsem letos v Třinci čtvrtou lajnu, nebyl jsem na ledě od toho, abych rozhodoval. Ale góly dávat chci a bylo super, když se nám to povedlo. Jak už jsem říkal, chci být lepší, produktivnější. Každý rok sice vidím pokroky, ale jde to pomaleji, než bych si přál," dodal Kofroň.

Do Třince přestoupil v roce 2012 po úspěšné sezoně v Kopřivnici. "Měli jsme v osmé třídě sloučený tým s Rožnovem pod Radhoštěm a postoupili jsme až na mistrovství ČR, to byl velký úspěch. Tým šlapal, jak měl, porazili jsme v té sezoně Třinec dvakrát a Vítkovice dokonce čtyřikrát. Pár gólů jsem dal, možná to hrálo roli, že si mě všimli. I když mohli o mně vědět i díky mému o tři roky starším bráchovi (Adamovi), který už v Třinci hrál. Byl tu spokojený a potěšilo mě, že jsem šel v jeho šlépějích."

S Oceláři následně získal titul se starším dorostem (2015), stříbro s áčkem (2018), bronz se starším dorostem (2014) i s juniorkou (2018). Prošel také všemi mládežnickými reprezentacemi.

×
Dnes v 12:00 | Jun.
HC Oceláři Třinec
Piráti Chomutov
×
Dnes v 15:00 | Dor.
Salith Šumperk
HC Oceláři Třinec