Partnerský klub Nadační fond
MISTR 2010/2011
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Fanshop Rozpis ledu

Kanadská juniorka? Super zkušenost, hlásí navrátilec Hladonik

29.05.2018 · Martin Stebel
Ocelářská cesta, kterou se třinecký klub chce v nejbližších letech ubírat, nabízí dalšího nadějného pokračovatele. Roční zkušenost z juniorské soutěže v zemi javorového listu absolvoval produkt místní hokejové školy JAN HLADONIK. Osmnáctiletý útočník se z Kanady vrátil vyzrálejší, zkušenější a nabyté dovednosti touží prodat v ocelářském áčku. Díky vlastní sebereflexi však tuší, že cesta ke stabilní pozici ve výběru trenéra Varadi nebude vůbec snadná.

Honzo, jak hodnotíš roční pobyt za "velkou louží"?

Nelituji toho, že jsem do zámoří odešel. Byla to super zkušenost, byl jsem rok ve světě, viděl jsem, jak to funguje jinde, potkal jsem hodně inspirativních lidí, naučil jsem se jazyk. V tomto směru to byla výborná zkušenost. Po hokejové stránce už to tak slavné nebylo. Musím být sám k sobě upřímný - nebylo to takové, jaké jsem si přál. Ke konci sezony se mi hlavou honily myšlenky na návrat do Třince. Spojil jsem se proto s agentem a taky panem Peterkem. Oceláři měli zájem, což mě potěšilo. Je to můj mateřský klub a není nic většího, než se tady porvat o extraligový dres.

Kde vidíš důvody toho, že po hokejové stránce to nebylo v tvém podání to pravé ořechové?

Asi bych řekl, že mi moc nesedl severoamerický styl hokeje. V podstatě celou sezonu jsem byl zdravý, nevynechal jsem jediný zápas, zranění přišlo až zhruba deset kol před koncem, kdy jsem si vyvrtl kotník, tudíž jsem vynechal šest týdnů. Stalo se to bohužel těsně před play-off. Hrál jsem v klubu Blainville-Boisbriand Armada, který hraje quebeckou juniorskou ligu. Město leží kousek od Montrealu, je to zhruba třicet minut jízdy autem.

V čem je, viděnou tvou optikou, zámořský juniorský hokej jiný než ten evropský?

Hlavní rozdíl je samozřejmě v menších rozměrech hřiště, hokej je velmi rychlý, hraje se hodně do těla, po fyzické stránce je to náročné, často vidíte různé bitky. Docela komplikované je taky cestování, na zápasy jedete autobusem někdy i patnáct hodin, letadlo se využívá až při play-off. Častokrát jsme jezdili na delší tripy. Přejezdy z jednotlivých měst už nebyly tak hrozné. Tripy byly dělané tak, aby jednotlivá města nebyla od sebe tak vzdálená.

Je známo, že v kanadských juniorských soutěžích je zápasová porce enormní. Nezřídka se hrají hned tři zápasy během tří dnů. Jak jsi takový zápřah snášel?

Nebyla to sranda. Když jsem do Kanady přijel, díval jsem se na náš rozpis, kde bylo, že hrajeme tři zápasy ve třech dnech. Ptal jsem se kluků, jestli to je normální. Povídali, že to je standard a v sezoně nás to čeká ještě několikrát. Na zápasy se jezdí pochopitelně den předem, vyjede se ráno, do cílového města dorazíte až večer. Zápasů je opravdu hodně. Tréninky potom byly krátké, ale velmi intenzivní, žádné loudání se po ledě, ale pořádná dřina ve vysokém tempu. Když byla sezona v plném proudu, tak některé tréninky trvaly třeba jen třicet minut. Důvodem byl fakt, že zápasů bylo tak moc, že ani trenér nás nechtěl tolik unavit.

Jan Hladonik v dresu Blainville-Boisbriand Armada. foto: tvasports.ca

V Kanadě jsi bydlel u místní rodiny. Jaký byl život v zemi javorového listu? V čem byl největší nezvyk?

Po svém příchodu jsem myslel, že moje angličtina není špatná, ale brzy jsem byl vyveden z omylu. Když na mě kluci spustili, moc jsem toho nenamluvil. Časem se to ale hodně zlepšilo. Je to frankofonní oblast a měl jsem v týmu i kluky, kteří anglicky nemluvili vůbec. Rodina ve které jsem bydlel ovšem anglicky mluvila. Klub pochopitelně rodinám dával určité peníze, starali se o nás výborně. V mojí rodině nebyl otec, ale pouze máma. Ta pracovala jako kuchařka, proto co se týká jídla, bylo vše výborné. Její otec byl navíc původem z Německa, proto moje kanadská máma znala a občas vařila evropská jídla. Bydlel jsem spolu s jedním Finem, paní domácí měla další dva své syny a ti byli v našem věku. Šel jsem do Kanady s vědomím, že to bude těžké, že všechno bude jiné, možná se mi bude stýskat. Stále jsem ale měl v hlavě to, že tam jsem kvůli hokeji. Líbila se mi kanadská mentalita. Nic není problém, ve všem se vám snaží vyhovět. Když zjistí, že jste z Evropy, všichni si chtějí povídat, jak to u nás chodí.

Všeobecně se ví, že v Kanadě diváci hojně chodí i na juniorské soutěže. Jak jsi vnímal tuto oblast?

Je pravda, že juniorské soutěže mají v Kanadě velkou sledovanost. Už před sezonou jsme měli týmové promo akce v obchodním centru. Popularita a propagace je srovnatelná s A-týmem v Česku. Měli jsme halu pro cca čtyři tisíce lidí. Během sezony na nás chodilo zhruba 2,5 až 3 tisíce diváků, při play-off bylo většinou plno. Juniorská soutěž se hraje i v Quebecku, kde je postavená nová hala, která pojme šestnáct tisíc diváků. Když jsme tam hráli, tak na zápas přišlo deset tisíc. Propagace co se týká televize, rozhovorů, to vše bylo na vysoké úrovni. Hlavně při play-off po každém zápase následovaly tiskové konference, rozhovory. Zájem mediálního světa je srovnatelný s A-mužstvy v české extralize. Nejsi sice oficiálně vnímán jako profík, ale každý po tobě chce, aby jsi vystupoval a choval se jako profík.

Důležitou stránkou je vždy co nejlepší mediální prezentace každé sportovní organizace. Museli jste v tomto směru absolvovat nějaké školení?

Hned v úvodu sezony jsme dostali na papíře určité instrukce ohledně Twitteru, Facebooku a dalších sociálních sítí. Dostali jsme rady, na co si dávat pozor, co nezveřejňovat, co říkat při rozhovorech. Musím se přiznat, že moc rozhovorů jsem ale nedal, protože oblast byla frankofonní, novináři tudíž mluvili převážně francouzsky a to není jazyk, který bych ovládal (usmívá se).

Snad pro každého mladého hokejistu je cílem NHL. Měl jsi alespoň možnost vidět nějaký zápas na živo?

Ano. Někdy v polovině března za mnou přijeli rodiče a měli jsme příležitost, podívat se na zápas Canadiens. Už když přijedete do Montrealu, tak na vás dýchne atmosféra NHL. Všude vidíte klubová loga, popularita celé organizace je obrovská. Montreal sice měl špatnou sezonu, ale byl to obrovský zážitek. Kdykoliv jste sledovali televizi, rozebírali tam Canadiens. Kluci dokonce tvrdili, že pokud jste hráčem Montrealu a daří se, máte ve městě všechno zadarmo, ale když se naopak nedaří, bojíte se skoro vyjít ven.

Jan Hladonik doufá, že dres ocelářského áčka oblékne v nové sezoně co nejčastěji. foto: Lukáš Filipec.

Teď už jsi ale v Třinci a myšlenky upínáš směrem k nové sezoně. Sledoval jsi loňské počínání Ocelářů? Byl jsi s někým z kádru v bližším kontaktu?

Oceláře jsem samozřejmě pozorně sledoval. Bylo to někdy těžší kvůli časovému posunu. V Kanadě jsem chodil i do školy a někdy ráno či dopoledne jsem zápasy nějakým způsobem sledoval. S klukama z Třince jsem měl minulý rok letní přípravu a tohle období mi hodně pomohlo. U Ocelářů se vše dobře sešlo, tým šlapal parádně. Potěšilo mě, jak se předvedli mladí kluci. Kovařčíci nebo David Cienciala dostali od trenérů důvěru a tu dokázali splatit. Asi nikdo neměl před sezonou přehnané naděje, ale pro mě není tak velké překvapení, že sezonu dotáhli až do finále a uspěli i v Lize mistrů. Už před sezonou, kdy jsem tady trénoval, jsem tušil, že parta je skvělá a může to daleko dotáhnout.

Byla řeč o tom, že jsi pár zápasů Ocelářů sledoval ve škole. Vyptávali se spoluhráči na tvůj mateřský klub, jak to v Evropě po hokejové stránce chodí?

Nebylo to tak, že by se mnou koukali na celý zápas, ale něco málo viděli. Byl to myslím zrovna nějaký domácí zápas Ligy mistrů. Kluci se divili, co je to za rozměr hřiště, jak na tom člověk může hrát. Dokonce povídali, že by u nás byli po první třetině mrtví. Tak jsem se jen pousmál, že tak to u nás v Evropě chodí. Kluci se vyptávali, jaká je kvalita české extraligy, zajímalo je dost věcí.

Bratři Kovařčíci byli nějaký čas tvými spoluhráči v třinecké juniorce. Překvapilo tě, jak jim letos sezona parádně vyšla?

Tušil jsem, že kluci jsou výborní. Jsou o tři a čtyři roky starší než já. Když jsem byl v osmé třídě, hráli jsme ještě na staré Werk aréně, chodil jsem se na kluky dívat. Zahrál jsem si s nimi i v mistrovské sezoně juniorky před dvěma roky. Už tehdy předváděli neskutečný hokej. Věděl jsem, že mají velké předpoklady, ale přechod z mládeže do áčka bývá někdy složitější. Když Ondra s Michalem hrají spolu, tak funguje bratrská chemie. Dostali od trenérů důvěru, ale dostali jí úplně zaslouženě.

Kanadská zkušenost tedy byla pozitivní. V čem vidíš největší přínosy? Z čeho budeš do budoucna nejvíc čerpat?

Dospěl jsem hlavně po lidské stránce, udělal jsem pokroky v jazyku. Vyzrál jsem i v praktickém životě, protože s věcmi, se kterými jsem tady v Česku měl problém, si teď už dokážu poradit. Po hokejové stránce byl největší přínos v tom, že jsem si vštípil přímočarý styl hokeje. Až v nové sezoně ale uvidím, zda mi to menší kluziště něco dalo. Rok v Kanadě byl užitečný i v tom, že každý souboj se musel dohrávat. Po fyzické stránce ještě musím zesílit, nabrat víc svalové hmoty, teď v létě musím pořádně potrénovat. Udělám vše proto, abych v extralize odehrál co nejvíc zápasů, ale pochopitelně vím, jaká je tady konkurence. Nedávám si přehnané cíle, prvním přáním je, aby se podařila letní příprava. Od toho se můžu odrazit k úspěšné sezoně.