O svém návratu do WERK ARENY
Není to typický návrat. Strávil jsem tady spoustu let a stále v Třinci vlastně jsem. Možná teď nejsem tolik vidět, trávím čas na jihu Moravy, ale stále budu součásti Třince.
O své první vzpomínce na Třinec
Poprvé do Třince jsem přicestoval v šestnácti letech a bylo to vlakem. Ta cesta byla opravdu nezapomenutelná. Vlak zastavil na starém nádraží, prakticky uprostřed železáren. Z vlaku jsem vyhodil batoh s osobními věcmi a také hokejovou výstroji. Najednou jsem uviděl chlapa, který četl české noviny, tak se ho ptám "Dobrý den, jsem tady správně v Třinci?". V Brně totiž bylo vícero nádraží. Něco mi odpověděl, ale abych řekl pravdu, moc jsem mu nerozuměl. Poté jdu před nádraží, kde je zastávka. Dorazil autobus s nápisem "Kanada". Prožil jsem další šok. Vlezu do busu prostředními dveřmi a řidič na mě začal křičet, kde to lezu. Pokud bych v Brně nastupoval do "šaliny" předními dveřmi, nikdy bychom se tam neposkládali. To byl další šok. Takové byly první okamžiky v Třinci. Potom už následovaly jen lepší chvíle a pak už jsem to bral jako svůj domov.
O svých kariérních milnících
První milník, který jsem začal opravdu vnímat, byl v době, kdy jsem za Oceláře měl 500 zápasů. To už si člověk řekl, že to za něco stojí. Těch 500 zápasů za Třinec, to jsem si řekl, že to už je dobré, to už je zajímavé.
O vzpomínce na spoluhráče Martina Růžičku v kontextu titulu v roce 2011
Martin byl pravák, byl hrozně šikovný. Od prvního tréninku bylo vidět, že ten hráč je neskutečně dobrý. Pamatuju si, že jsem přišel domů a řekl manželce, že máme nového hráče a ten je fakt hodně dobrý. Martin Růžička nám ten titul vystřílel de facto sám. Byl to neskutečný výkon.
O vzpomínce na titul v roce 2011 a narození první dcery
Vyšlo to krásně o pár dnů. První byl titul a hned několik dní poté se nám narodila dcera Julie. Byl to opravdu velice náročný týden. První titul a první porod, to člověk opravdu neví, do čeho jde. Krásné vzpomínky mám také na oslavy prvního titulu. Hrozně dlouho jsme zůstali na zimáku, užívali si oslavy s fanoušky přímo na ledě. Pak jízda v otevřeném autobusu bez střechy.
Chcete si poslechnout, o čem mluvil Jiří Polanský? Pusťte si třineckou legendu zpětně jako podcast!
O nejbolestivější porážce v rámci třinecké kariéry
Nejvíc bolela finálová prohra s Litvínovem. Dotáhli jsme sérii do sedmého zápasu a věřili, že to doma nakonec zvládneme. Bylo to vyloženě o výborném gólmanovi Litvínova, Francouz nám v rozhodujícím utkání nedovolil skórovat. Tahle prohra nás mrzela asi víc než pozdější porážka ve finále s Kometou.
O životním utkání, kdy v roce 2015 na ledě Komety vstřelil čtyři góly
Byl to asi nejpovedenější zápas kariéry. Když dáte všechny čtyři góly svého týmu a navíc se vyhraje, je to něco výjimečného. Takový zápas někdy přijde jen jednou za kariéru. Někdy přijdete na zimák a cítíte, že ten den bude úplně dobrý. Možná máte špatné rozbruslení, ale cítíte, že ten zápas vám sedne a jste takto naladěný. Někdy to ale bylo opačně. Dělal jste to nejlepší, co umíte, ale soupeř byl jednoduše lepší.
O efektním nájezdu proti Slavii během play off 2018
Když si na ten nájezd dnes vzpomenu, tak musím přiznat, že puk mi utekl. Věděl jsem, že ten nájezd chci takto udělat, ale puk mi opravdu trochu utekl a malinko jsem zaváhal. O tom nájezdu se poté začalo hodně mluvit, jestli byl regulérní či nebyl. Nakonec nám to ale moc nepomohlo, se Slavii jsme vypadli.
O svých nejprestižnějších rivalech
Nejdůležitější z osobního hlediska bylo vždy derby proti Vítkovicím. Tyhle zápasy byly pro celý region důležité a hráč to samozřejmě vnímá. Na druhém místě byly zřejmě bitvy se Zlínem a teprve jako třetí bych řekl, že byly zápasy proti Kometě. Tu jsem prestižně bral jen v době, kdy se vrátila do extraligy. Občas jsem v kabině vypsal i nějakou prémií za porážku Komety. Většinou jsme proti Brnu vyhrávali, tak kluky jsem častokrát potěšil.
O aktuální absenci diváků v ochozech hokejových stadionů a sledování Ocelářů
Hokej bez diváků musí být pro kluky hrozně těžký, mají můj respekt, jak to zvládají. Letos jsem se na hokej díval, ale abych se přiznal, pouze na zápasy Třince. Nestihl jsem všechny zápasy, ale když už jsem sledoval nějaký hokej, tak vždy jen Oceláře.
O jeho neúčasti v národním týmu a věrnosti k Ocelářům
Když jsem byl na vrcholu, tak nebyla ostuda, když jsi nereprezentoval. Konkurence totiž byla v té době tak velká, že ani lepší hráči než jsem byl já, se do nároďáku častokrát nedostali či neměli tam dlouhodobější uplatnění. Pár startů v národním týmu mám, jsem rád, že jsem si to zkusil. Vážím si toho, že jsem v Třinci tak dlouho vydržel. Měl jsem nabídky z jiných klubů, ale chtěl jsem být Třinečák. Pak už jsem to měl vyřešeno smlouvou a byl jsem šťastný, že kariéru mohu dohrát právě tady v Třinci. Tak jako tygr celý život nemění barvu svých pruhů, ani já jsem nechtěl měnit klub.
