Dceru pojmenovali na české
i slovenské poměry netypicky, byť v Německu i ve Skandinávii je vcelku běžné.
„Inspirovali nás kamarádi. Mají dceru Lenu, ale oslovují ji anglicky Lina. Jsme s nimi v častém kontaktu, a jak jsme její jméno slyšeli dokola, zalíbilo se nám. Zjistili jsme, že v rozšířeném kalendáři má i svátek, ve stejný den jako Karolína. Koukali jsme se i na význam slova a s manželkou jsme se shodli, že jí ho dáme. Další možnosti jsme ani moc neřešili, byla to vcelku jasná volba,“ vysvětlil Marcinko. „Snad se bude líbit i dceři, přeci jen ji bude to jméno provázet celý život. Hlavní ale je, že je zdravá a silná,“ podotkl.
Lina vážila po porodu 4060 gramů a měřila 53 centimetrů. „Výšku dostala od nás od vínku, s manželkou jsme oba také trochu vyrostli,“ pousmál se 193 centimetrů urostlý Marcinko a pobaveně pokračoval, že se dále ale nemůžou shodnout, po kom jejich dcera je.
„Naše rodiny z jedné i druhé strany rozebírají, na koho z nás je Lina nejvíce podobná. Úsměvné je, že každý říká něco jiného. Osobně vidím, že má rysy na manželku, která to zase vidí opačně. Čas ukáže. Jednoduše má kousek ze mě, kousek z manželky a jsem v úžasu, že z naší lásky a vztahu vzniklo něco tak krásného,“ rozplýval se.
Během porodu zažíval širokou škálu pocitů. „Chlap si připadá celou dobu bezmocně. Vidí, jak jeho žena trpí a rád by pomohl, ale kromě mentální podpory nic nedokáže. Všechno bylo na manželce, doktorech a personálu,“ vysvětil Marcinko. „Porod trval pět šest hodin. To je asi standardní délka, ale byl to intenzivní boj, obzvláště v poslední fázi. Přeci jen je Lina velká a muselo to bolet. O to více bychom si žen měli vážit. My chlapi nemáme šanci fyzicky pocítit, co prožívají a snáší při porodu. Vlaďka to zvládla skvěle, jsem na ni hrdý. A jakmile malá vylezla na svět, zmocnil se mě pocit radosti a štěstí,“ doplnil.
Marcinko také přiznal, že šlo o nejemotivnější moment, jaký viděl a zažil. „Člověk od ostatních slyší, jak je to silné, ale až když to prožije na vlastní kůži, pochopí to. Začne se i na život koukat jinak. Mé první myšlenky směřují k dítěti, zda je v pořádku a spokojené. Teď mě přepadají častěji, protože jsem se po dvou dnech od porodu připojil k týmu a nejsem s nimi. Mám zdravý strach. Manželce ale pomáhá její máma a vím, že je o ni dobře postaráno. Zvládají to skvěle, jsem tak klidnější,“ dodal.
Váží si, že ho klub uvolnil. Dceři by snesl modré z nebe
Tomáš Marcinko už s Oceláři neodcestoval na první dva zápasy v sezoně a v den, kdy jeho spoluhráči slavili výhru v Litvínově, prožíval v Bratislavě radost z narození dcery.
„Měl jsem štěstí, že mi v klubu vyšli vstříc,“ uvedl Marcinko. „Malé se nechtělo ven a lékaři doporučovali vyvolání porodu. Věděli jsme tedy, kdy přijde na svět a že se to kryje s našimi zápasy. Když jsem se trenérům svěřil, jak se to vyvrbilo, zareagovali úžasně. Řekli, ať jen jedu a že v takových chvílích jde hokej stranou. Udělali velké gesto. Moc si vážím, že mi dovolili opustit tým a že jsem mohl být s manželkou při porodu,“ pokračoval.
Spolu následně strávili jako rodina dva dny, než se opět připojil k Ocelářům. „Naše mužstvo šlo bohužel za dva dny do karantény a na Slovensko jsem se už nevracel. Nechtěl jsem je vystavovat riziku. Obě mi samozřejmě velmi chybí, ale vím, že jsou v bezpečí. Využíváme alespoň moderní technologie. Manželka mi posílá videa, fotky a voláme si přes aplikace, abychom se viděli i naživo. Fyzický kontakt mi samozřejmě chybí, ale ještě si vše vynahradíme. Jsem vděčný i za dva dny, během kterých jsem s nimi mohl být,“ podotkl.
Marcinko řekl, že se v roli rodiče zapojí úplně do všeho. Neštítí se ani přebalování. „S ženou si rozdělíme úkoly, vždy jeden druhému pomáháme. Moc se těším, i když je mi jasné, že přijdou i starosti a že nás třeba nenechá vyspat. I to patří k rodičovství. Ale chci jí snést modré z nebe a udělám vše, co bude v mých silách. A co nebudu umět, to se naučím. Budu se také snažit, abych jí šel příkladem. Stejně jako moji rodiče, kteří pro mě v životě vždy byli a jsou vzorem. Jak se o mě starali a vychovali mě, je pro mě inspirací. To člověk docení až časem, co všechno pro něj udělali a obětovali. Chci jít stejnou cestou,“ uzavřel Tomáš Marcinko.
