Tomáš Marcinko: Jsem schopen akceptovat jakoukoliv roli v týmu!

12.6.2017 · Martin Stebel
Byla to docela hektická a perná neděle. Absolvoval téměř čtyřhodinovou cestu z Košic do Třince, podepsal v novém klubu smlouvu, poskytl rozhovor a odjel s Oceláři na kondiční kemp. TOMÁŠ MARCINKO přichází pod Javorový s pověstí tvrdého chlapíka, kterému rozhodně není cizí důrazná hra do těla. Cenná to devíza na hokejovém trhu!

Tomáši, vítej v Třinci. Co nakonec rozhodlo ve prospěch angažmá u Ocelářů?

Vedli jsme seriozní diskuse, zájem Třince byl konkrétní, cítil jsem zájem trenéra i manažera. Jsem rád, že jsme došli k dohodě. Když dostanete nabídku od klubu, jakým je Třinec, nemusíte dlouho váhat. Oceláři mají dobrou reputaci nejen v Česku, ale i na Slovensku.

Do WERK ARENY jsi přijel v neděli. Jaké jsou první dojmy?

Jsou hodně pozitivní, ale jsem tu velmi krátce, abych něco lépe hodnotil. Přicházím do klubu, který v rámci Česka patří ke špičce. Alespoň takové jsem dostal reference od kluků, kteří tady kdysi byli, anebo za Oceláře stále hrají. V Třinci panuje téměř rodinná atmosféra, což je vždy super.

Proti Třinci jsi už několikrát nastoupil. Jak jsi Oceláře coby soupeře vnímal?

Proti Třinci jsem nastoupil nejen coby hráč Pardubic v předminulé sezoně, ale hrával jsem tady už v dresu Košic. Byly to nějaké přípravné zápasy ještě ve staré aréně. Třinec jsem vnímal, a vlastně i teď to tak cítím, že to je velkoklub. Vždy tady byl silný tým. Jsem rád, že tentokrát stojím na druhé straně barikády, jako součást této organizace.

Vzpomínám si, že jsi v dresu Pardubic nastoupil proti Ocelářům v rámci historicky prvního extraligového utkání ve zbrusu nové WERK ARENĚ v září 2014.

Je to pravda, zrovna nedávno jsem na to myslel. Byl to zážitek. Už tehdy se mi hala moc líbila. Je krásná zvenku a možná ještě krásnější uvnitř. Vzpomínám, že tehdy domácí fanoušci pořádně fandili, celá hala byla v červenobílých barvách. Věřím proto, že i nyní nás budou stejně kvalitně podporovat.


Jsi sice narozen v Popradu, ale s hokejem jsi začínal v Košicích, což je stejně jako Třinec město s velkými železárnami. V podstatě jsi tedy celý život Ocelářem...

To je fakt, mám to asi v krvi. Košice se sice velikostí podobají spíše Ostravě, ale stejně jako Třinec jsou silně industriálním městem. V tomto směru tedy nejdu až tak do nového prostředí (usmívá se).

Minulou sezonu jsi odehrál v dresu nováčka KHL - Kunlunu Red Star. Jak na tuhle čínskou destinaci budeš vzpomínat?

Přiznám se, že ještě pár let zpátky by mě absolutně nenapadlo, že někdy budu hrát hokej v Číně. Začátky byly komplikované, nevěděli jsme, co od toho čekat. Vše se budovalo za pochodu. Postupem času, jak sezona šla kupředu, vše nabíralo správný směr. Člověk se mohl koncentrovat jen na hokej, byly tam dlouhé přesuny k soupeřům.

Byla ve hře varianta, že si pobyt v asijském klubu prodloužíš?

Abych byl upřímný, někdy okolo Vánoc to vypadalo, že v Kunlunu budu určitě pokračovat. I po vypadnutí z play-off se schylovalo k tomu, že si pobyt v Číně prodloužím. Po sezoně ale přišla změna trenéra a ten měl svou představu o složení mužstva. Angažmá v Kunlunu mi dalo hodně, je to fajn zkušenost do další kariéry.

Kunlun hraje své zápasy v Pekingu, přesto klub čínskou metropoli v názvu nemá. Jak jsi vnímal místní publikum? Hokejová "gramotnost" tam asi stále není příliš dobrá, že?

Bylo nám vysvětleno, že Kunlun je název pohoří. První dva měsíce jsme hráli v Šanghaji, protože v Pekingu se v místní aréně hrál basketbal. Pokud bych měl něco říct k divákům - po této sezoně už asi hokejová pravidla pochopili, ale opravdu to bylo tak, že ze začátku trochu tápali. Tleskali a radovali se třeba tehdy, kdy se dva naši hráči nechtěně srazili ve středu hřiště. Myslím, že většinou se ale dokázali radovat z gólů do té správné branky (směje se). Byly tam vtipné momenty. Číňané jsou ohledně hokeje dost pozadu, ale postupem času se to zvedne. Chtějí tento sport popularizovat s výhledem na olympijský turnaj. Bude to ale dlouhý proces, protože to chce především práci s mládeži. Zatím to řeší tak, že hledají hokejisty s čínskými kořeny.


Pokud bychom měli probrat mimohokejový život, co bylo v této nejlidnatější zemi největší komplikací?

Největším problémem Pekingu je obrovský smog. Občas nebylo vidět na druhou stranu ulice. Když se mluví o smogu v souvislosti s Českem či Slovenskem, je to jen slabý odvar. V Číně jsme někdy museli přes obličej nosit roušky. Dalším problémem byly dopravní zácpy. V rámci města jedete do haly na domácí zápas nějakých 20 kilometrů, ale cesta občas trvala přes hodinu. Navzdory těmto potížím budu na čínské angažmá vzpomínat v dobrém.

Ukončíme téma Kunlun, je tady nový klub, nová výzva. Tvůj otec Miroslav je bývalým skvělým obráncem, nyní trenérem Košic. Konzultovali jste spolu třineckou nabídku?

Abych se přiznal, tak s tátou se na téma hokej moc nebavím. Když už navštívím rodiče, tak většinou máme jiná témata k diskusi. O Třinci jsme ale s tátou krátce vedli řeč a doporučil mi, abych tu nabídku přijal. Je to zkušený člověk, hodně toho zažil a vždy si rád poslechnu jeho postoj. Hlavní slovo jsem ale v této otázce měl přece jen já.

K Ocelářům zřejmě nepřicházíš prioritně střílet góly. Jsi důrazným typem hráče, který se nebojí kontaktní hry, umí rozdat i přijmout rány, dokáže efektně čistit předbrankový prostor. Bude tohle tvoje parketa i v novém působišti?

Jsem schopen akceptovat jakoukoliv roli v týmu. Jestli mě budou chtít trenéři víc do útoku, tak neodmítnu, pokud ale budu muset víc bránit, velmi rád to splním. Jsem v tomto směru docela adaptabilní. Udělám vše proto, aby s mými výkony panovala spokojenost. Nejdůležitější ale bude projev týmu, musíme šlapat a táhnout za jeden provaz.